Legenda

Vytvoření správné legendy patří k nejobtížnějším úkolům při tvorbě mapy. Obsahuje výčet použitých kartografických znaků v mapě s vysvětlením jejich významu. Legenda MUSÍ být součástí každé mapy. Mezi výjimky patří pouze atlasy a soubory map, kdy je legenda v úvodu atlasu (souboru map), případně pokud vytváříme mapu pouze pro úzkou skupinu spolupracovníků a použité znaky jsou již v této skupině dobře známé. V legendě se vyskytuje mnoho chyb – gramatické, syntaktické či sémantické. Je třeba se řídit poučkou: “Nejlepší legenda je zbytečná legenda”. Je zapotřebí, aby legenda splňovala pět základních zásad (Kaňok, 1999):

1. Úplná legenda: všechny vyjadřovací prvky použité v mapové kresbě musí být vysvětleny v legendě a naopak všechny prvky v legendě musí být použity v mapové kresbě (“co je v mapě musí být v legendě a co je v legendě musí být v mapě”). Při tvorbě tematické mapy je nutné chápat, že v legendě nemusí být všechny prvky nutné pro dekódování informací v mapové kresbě. Na tematické mapě obsahuje legenda především všechny prvky tematického obsahu mapy a nemusí obsahovat prvky topografického podkladu. V případě, že je nutné uvézt v legendě i znaky topografického podkladu (podle typu čtenáře mapy), uvádí se až na konec legendy.
2. Nezávislá legenda: znaky v legendě musí jednoznačně vyjadřovat prvky obsahu mapy. Jednomu objektu v mapě musí odpovídat jen jeden znak a naopak jeden znak musí být pro jeden typ objektu. K porušení dochází třeba i v případě, kdy je zaveden znak zvlášť pro zastávku a pro tramvajovou zastávku.
3. Uspořádaná legenda: znaky musí být uspořádány v logických skupinách znaků podle jejich významnosti (nejdůležitější prvky na začátek legendy) nebo podle “geometrie” znázorňovaného jevu (body – linie – polygony). Například všechny mapové znaky zabývající se dopravou (silnice, železnice, zastávky MHD, tunely apod.) budou v jedné skupině znaků s názvem např. Doprava a nevyskytují se v jiných skupinách. V rámci skupin musí být také zachována logická posloupnost znaků.
4. V souladu s označením v mapě: Provedení znaků v legendě musí naprosto odpovídat znakům použitých v mapě (velikost, barva, tvar, orientace apod.). Pozor hlavně na používání transparentnosti, případně podkladových barev.
5. Srozumitelná legenda: musí být vypracována s ohledem na okruh uživatelů mapy, musí tak být dobře čitelná a zapamatovatelná.

Legenda se sestavuje v následujících krocích (Kaňok, 1999):

1. stanoví se obsah mapy: soupis všech prvků obsahu mapy, nemusí být uspořádány, jediný požadavek je úplnost výčtu.
2. navrhne se pracovní legenda mapy: sestaví se kartografické znaky pro všechny prvky.
3. strukturuje se obsah mapy: vytvoří se logická struktura obsahu ve smyslu hierarchie do několika úrovní, je potřeba dodržet zásadu nezávislosti.
4. uspořádá se legenda: strukturovaný obsah se přemění v logicky uspořádanou legendu, nutnost dodržet zásadu uspořádanosti. Respektuje se myšlenkový řetězec: téma – název mapy – hlavní a vedlejší vyjadřovací prostředek – uspořádání legendy.
5. vykreslí se vzorová ukázka mapy: provede se barevný tisk mapy s legendou k ověření vhodnosti znaků, kontroluje se soulad s označením v mapě.
6. legenda se upraví nebo potvrdí její finální podoba s důrazem na srozumitelnost.

U legendy se neuvádí nadpis “Legenda” ani název celé mapy, i když v zahraniční literatuře toto tak striktně nezakazují, i když varují, že tento nadpis Legenda může zmenšit významnost hlavní myšlenky legendy a tak použití tohoto nadpisu nedoporučují. Ve strukturované legendě je každá úroveň zapsána jiným písmem (velikost, textura apod., je zapotřebí zachovat styl se zbylým písmem v mapě) a je odsazená. I v případě, kdy se vyskytuje jen jedna skupina, tak musí být nadepsaná. Pokud vyjadřuje znak jen jeden jev, tak se význam popisuje v jednotném čísle. Pokud znak reprezentuje více prvků, pak nepoužijeme množné číslo, ale opis v jednotném čísle (ne chaty, ale chatová oblast; ne stromy, ale skupina stromů apod.). Legenda se pak umísťuje co nejblíže k vlastní kresbě. Lze ji také rozdělit do více částí, ale toto rozdělení je potřeba vždy logicky zdůvodnit. Pokud je legenda uvnitř mapového pole, tak není třeba nijak legendu ohraničovat, pokud ji však potřebujeme dát mimo mapové pole, je lepší ji buďto ohraničit nebo alespoň vhodně oddělit od ostatních prvků mapy, které jsou v dané oblasti uvedeny (např. linií nad a pod legendou).

Zdroj: Peterson G.N. (2009): GIS Cartography A Guide to Effective Map Design, CRC Press, Taylor & Francis Group, 248 p.

Tiráž

Jedná se o soubor informací o různých aspektech tvorby a vlastnictví map (Kaňok, 1999). Tiráž vždy obsahuje: jméno autora nebo vydavatele mapy (křestní jméno malými písmeny a příjmení velkými písmeny); místo vydání (sestavení) mapy; rok vydání (sestavení) mapy. Samozřejmě se může uvádět a často se doporučuje uvádět přesnější uvedení času vydání mapy než pouze rok, např. při vytváření map na porady apod. je důležité uvádět i den a měsíc, ať se tyto mapy používají i za půl roku, ale s vědomím toho, že se jedná i starou mapu.  Mohou se zde samozřejmě uvádět také další údaje: kartografické zobrazení; redaktoři; nakladatel; náklad; pořadí vydání; copyright mapy; podkladové zdroje atd. Pokud tiráž obsahuje hodně informací, tak je možné ji rozdělit do více částí a rozmístit do různých míst na mapovém listu, nejčastěji pak u dolního okraje mapy vpravo.

I v případě, že mapu vytváří zaměstnanec firmy či nějaké organizace, úřadu, mělo by být v mapě u autorství uvedeno hlavně jeho jméno. Mapu nevytvořila firma, organizace či úřad, ale člověk. Navíc konkrétní autor mapy cítí jakousi odměnu, když se pak daná mapa prezentuje a je na ní uvedeno jeho jméno, bere za ni odpovědnost, ale také případný úspěch. Mohou být uvedeny také kontaktní informace na autora apod.

Mapové pole

Je třeba si zodpovědět dvě základní otázky: Kolik mapových polí bude mapa obsahovat? Bude mapové pole obsahovat všechny vrstvy nebo budou jednotlivé vrstvy rozděleny do více mapových polí? Více mapových polí může být využito např. pro vykreslení časového vývoje území; výsledků různých typů analýz; pro zlepšení orientace čtenáře při využití detailního náhledu. Každopádně je nutné vždy myslet na to, že mapové pole je vůbec nejdůležitější kompoziční prvek mapy a tak musí zabírat nejvíce prostoru na mapovém listu. Zároveň jeho vytvoření trvá nejvíce času a je nejkomplikovanější. Vždy je také zajistit, aby čtenář měl jasno, které mapové pole je to hlavní.

Mapové pole může být ohraničeno (jednoduchou linií), ale může být také volně umístěno na mapovém listě. A při pohledu na větší množství map je pocitově nejlepší nepoužívat žádné ohraničení. Samozřejmě někdy je využití ohraničení nutné, ale v případě, kdy je mapové pole kompletně pokryto barvou, tak je bílé pozadí mapového listu dostatečnou bariérou k ostatním prvkům mapy.

Často při vizualizaci výsledků nejrůznějších analýz zůstává otázkou, zda zobrazit jen území, kterého se týká výsledek analýzy nebo zobrazit také jeho bezprostřední okolí, aby se výsledky ukazovali v širším kontextu okolí. Existuje několik řešení tohoto problému: 1) vyřízne se jen okolí s výsledky analýzy a zobrazí se volně v mapovém okně; 2) zobrazí se také okolí, ale v generalizované podobě; 3) zobrazí se také okolí, ale potlačí se jeho význam s využitím transparentnosti, což ještě více zvýrazní výslednou oblast i při zachování informací o okolí.

Směrovka

Směrovka je grafické vyjádření orientace mapy ke světovým stranám. Nejčastěji má tvar magnetické střely ukazující na sever. Směrovka se uvádí vždy s výjimkou těchto případů: mapa obsahuje zeměpisnou síť; jedná-li se o známé území, kdy tvar území určí orientaci mapy (mapa světa, Austrálie, České republiky apod.); je-li mapa součástí mapového souboru, který je jako celek orientován určitým směrem.

Směrovka by měla být malá, jednoduchá a nenápadná, pouze v případě tvorby historických map se mohou použít komplikovanější směrovky. Umístění směrovky by mělo být v méně nápadných místech, např. pro vybalancování umístění nějakého jiného objektu (loga, znaku apod.). Často se směrovka dává poblíž dalších kompozičních prvků mapy (měřítko či legenda).

Ohraničení mapy

Ohraničení mapy se používá pro uzavření všech kompozičních prvků mapy a vytváří jeden výsledný prvek. Tato linie je vždy jednoduchá. Může se stát, že ohraničení mapy odpovídá ohraničení mapového pole. Ohraničení se neumísťuje na samý okraj mapy, ale nechává se malý bílý okraj (může být i jiná barva), který slouží jako orámování.

Další prvky

Je možné využít celou řadu dalších kompozičních prvků:

• souřadnicová síť: většinou se vůbec na mapách neuvádí, pouze je-li mapa určena pro navigační účely
• disclaimer: používá se pro ochranu, v případě, kdy někdo jiný využije vaši mapu a chyba či nepřesnost v ní způsobí dané firmě finanční či jinou újmu. Uvádí se v textové formě, např. “Autor nenese zodpovědnost za žádné nepříznivé následky spojené s užíváním této mapy či dat.” Ale ke také možné využít jiné, právnicky propracovanější, věty. Uvádí se čitelně, ale do nedůležité oblasti mapy.
• datový zdroj: měl by se uvádět název společnosti, název dat a datum, pro které jsou data platná. Neměly by se používat žádné neobvyklé zkratky, i když je lepší použít názvy se zkratkou než neuvádět zdroj vůbec. Z hlediska stylu platí totéž, pro co ostatní textové prvky tohoto typu. Nemá být rušivé a naopak nenápadné.

  

  Zdroj: Peterson G.N. (2009): GIS Cartography A Guide to Effective Map Design, CRC Press, Taylor & Francis Group, 248 p.

• citace datového zdroje: v případě, že jsou využita data s určitou licencí (např. Creative Commons), je třeba uvézt přesný citační vzor, aby byly splněny podmínky využití daných dat – např. Open Street Map.
• logo: může jít o logo organizace, která vydává mapu, případně o logo sponzora. Využití loga je často problematické, jelikož barvy loga často nesedí s barvami využitými v mapě či má jiný styl. Často je možné vyvážit umístění loga s umístěním jiného prvku (např. kruhové logo a kruhová směrovka apod.). Jinak se doporučuje uvézt logo v blízkosti tiráže a je preferována černobílá verze loga, pokud existuje a pokud možno využít nějaký pravidelný tvar loga, opět pokud existuje. V žádném případě by logo nemělo být u nadpisu či na příliš významném a viditelném místě (pokud nejste tlačeni z vyšších míst…). Také záleží pro jaký konkrétní účel mapu děláte.

  

  Zdroj: Peterson G.N. (2009): GIS Cartography A Guide to Effective Map Design, CRC Press, Taylor & Francis Group, 248 p.

• grafy: grafů se vetšinou využívá pro zdůraznění trendu, který je v mapě zobrazen. Např. mapa, která ukazuje výskyt trestné činnosti může obsahovat také graf, který popisuje vztah mezi mírou kriminality a vzdáleností k nejbližší policejní stanici. Grafy mohou také doplňovat mapu o další informace, např. mapu hustoty zalidnění může být doplněna grafy věkového složení obyvatel v jednotlivých regionech. Graf může být umístěn přímo nad mapovým prvkem nebo může být umístěn úplně mimo mapové pole do prázdného “hluchého” místa. Doporučuje se použít stejné, případně podobné barevné schéma jako je v mapovém poli. V tomto případě je vhodné umístit graf v blízkosti legendy, která tak může být klíčem také pro graf.
• fotografie: je třeba s nimi pracovat opatrně, aby se nestaly tím hlavním v mapě, ale byly stále méně výrazné než vlastní mapové pole. Umístění fotografie je tak na autorovi.
• grafika: ilustrace, nákresy apod. Platí totéž, co pro fotografie.
• tabulky: často je lepší než použít tabulky, využít data a vytvořit sérii map s daným atributem.
• copyright
• souřadnicový systém
• popisný text

Zadání

Pracujte samostatně a splňte následující úkoly:

1. Zkuste přijít na všechny chyby, které jsou v legendě či v jiných kompozičních prvcích následujících map – poznamenejte si to na papír či do počítače.
2. Najděte na internetu každý jednu českou a jednu zahraniční mapu, kde jsou evidentní chyby v jakémkoliv kompozičním prvku mapy a pokuste se navrhnou, jak je opravit, čím více chyb, tím lépe.
3. Prohlédněte si kompoziční prvky u vámi vybraných map na www.journalofmaps.com.