Tematické mapy

Jedná se o mapu, jejímž hlavním obsahem je znázornění libovolných přírodních a socioekonomikcých jevů (objektů a procesů), ale také jejich vzájemných vztahů (ICA, 1973). Podstatou tematické mapy je přednostní podrobné vyjádření jedné nebo několika vlastností prostorových objektů či procesů na úkor vlastností nepodstatných (Voženílek, 2004).

Obsah tematických map se člení na jednotlivé prvky obsahu (Voženílek, Kaňok a kol., 2011):

• konstrukční (matematické): tvoří konstrukční základ mapy – kartografické zobrazení, měřítko, souřadnicové sítě, geodetické podklady, rám mapy, klad listů a kompozice mapy;
• fyzickogeografické: FG složky krajinné sféry, zejména hydrosféra, georeliéf, biosféra, pedosféra, atmosféra ad.;
• socioekonomické: SE složky krajinné sféry, zejména hranice, sídla, komunikace, průmyslové, zemědělské, dopravní a jiné SE jevy;
• doplňkové (pomocné): doplňují obsah mapy – popis, kompoziční prvky a veškeré doplňující informace na mapovém listu.

Typy tematických map (Voženílek, Kaňok a kol., 2011):

• analytické tematické mapy: prvky jednoho nanejvýše několika málo témat a to podle tak, jak byly zjištěny v terénu nebo analytickým šetřením.
• komplexní tematické mapy: zobrazuje jevy příbuzného tématu tvořící logický celek – doprava, kriminalita, zdravotnictví, obyvatelstvo, hydrologie apod.
• syntetické tematické mapy: zobrazuje souhrn více různých jevů s cílem ukázat jejich zásadní souvislosti nebo vztahy. Obsahují údaje a charakteristiky vyvozené cestou myšlenkových pochodů, abstrakce a generalizace a především syntézy elementárních údajů (Hojovec a kol., 1987).

V současné době se uznává hierarchie těchto map v tomto pořadí: analytické – komplexní – syntetické, kdy komplexní vznikají sloučením několika analytických map a syntetické vznikají následně z komplexních map.

Základní kompoziční prvky

Název mapy

Název mapy musí obsahovat věcné, prostorové a časové vymezení tematického jevu nebo skupiny, který jsou hlavním tématem mapy, jinými slovy je třeba vyjádřit CO, KDE a KDY. Základní zásady pro název mapy upřesňuje Kaňok (1999):

• umísťuje se nejčastěji k hornímu okraji mapy,
• píše se dostatečně velkými písmeny,
• jako jediný je čitelný z větší vzdálenosti,
• používají se jednoduché rody bezpatkového písma (Arial),
• v názvu se nepoužívá slovo “mapa”, “plánek”, “schéma”,
• u jevů, které nejsou časově významně proměnlivé (např. nadmořská výška, půdní typy), se nemusí v názvu uvádět časové vymezení.

Pokud je název mapy dlouhý (více jak 11 slov), může se rozdělit na titul a podtitul. Titul nejčastěji obsahuje věcné vymezení, výjimečně pak i prostorové vymezení. Píše se velkými písmeny. Podtitul nejčastěji obsahuje prostorové a časové vymezení jevu. Píše se vždy pod titul malými a menšími písmeny než titul.
V zahraniční literatuře (Peterson , G. N., 2009) se doporučují podobné zásady jako v té české. Název mapy by měl stručně a výstižně vyjádřit obsah mapy. Velmi často obsahuje udání geografické lokalizace mapy a také název agentury autora, což ovšem není pravidlem a často to naopak názvu škodí. Tato informace by se měla spíše objevit v podtitulu mapy či ještě lépe v tiráži mapy (což je v české literatuře bráno jako jediné možné řešení). Ohledně uvádění geografické lokalizace v názvu mapy by měl autor posoudit, zda tato informace není čtenářům mapy jasná na první pohled ze zobrazeného území. Pokud se mapa zobrazuje Českou republiku, Evropu či celý svět, je zbytečné uvádět navíc informaci o prostorovém vymezení, jelikož tato informace je již redundantní. Výjimkou je případ, kdy tvoří geografická lokace přímo tematický obsah mapy – Silniční a uliční síť v Ostravě… Opět je doporučeno se vyhnout termínům jako “Mapa” nebo “Analýza” (takže ne Mapa obchodních domů v Ostravě, ale spíše Obchodní domy v Ostravě). Neměly by se používat žádné zkratky s výjimkou místních názvů (Frýdlant nad Ostr. apod.) nebo obecně známých zkratek (UNESCO, ČR apod.). Naopak jsou doporučovány varianty názvu, které upoutávají pozornost – otázky (Kolik plochy zabírají brownfieldy v Ostravě?), názvy podobné novinovým titulkům (V Ostravě je množství brownfieldů!), případně “akční” titulky (Zlepšující se situace brownfieldů v Ostravě). Tyto typy názvů mohou dobře upoutat pozornost.

Zdroj: Peterson G.N. (2009): GIS Cartography A Guide to Effective Map Design, CRC Press, Taylor & Francis Group, 248 p.

Ohledně umístění názvu je doporučován jak horní, tak dolní okraj výkresu, s možností zarovnání na střed nebo na stranu (většinou vlevo a výjimečně i vpravo). Možnosti uvedení názvu je zobrazeno na obrázku níže. Z hlediska typu písma jsou akceptovatelné velká písmena, nicméně připouštějí také použití malých písmen. Toto je odůvodněno hlavně lepší čitelností, jelikož každé písmeno má jinou velikost a každé slovo jiný tvar a umožňuje tak čtenáři rychlejší přečtení, než když musí jít písmeno po písmenu. Nicméně stále platí fakt, že název mapy musí být jasný na první pohled a čitelný z dálky a tak často je použití velkých písmen vhodný. Pro zdůraznění je možné také využít nejrůznější typografické techniky – stínování, speciální vodící znaky ( např. |, …, : ), významně velké první písmeno apod. Co se týče barvy, tak jsou dnes preferovány především odstíny šedi, které jsou výbornou alternativou k černé, která může být příliš rušivá. Opět je ale třeba mít na paměti zachovat důraz nadpisu.

Zdroj: Peterson G.N. (2009): GIS Cartography A Guide to Effective Map Design, CRC Press, Taylor & Francis Group, 248 p.

Pokud je třeba název mapy rozdělit na titul a podtitul, pak podtitul musí být napsán méně výrazně než titul, ale stále musí být dostatečně výrazný, jelikož obsahuje pořád důležité a rychle dostupné informace pro čtenáře, aby porozuměl mapě. Vhodné je zde umístit prostorové vymezení nebo informace o autorovi (viz výše). Pokud v titulu mapy není uveden nějaké zajímavé zjištění, které je v mapě patrné, je možné ho uvézt zde. Jsou uváděny příklady jako “Species Distribution Change over Time” s podtitulem “Five Species Tracked — Four Show Significant Change” (Peterson, G.N., 2009). Pokud se nejedná o mapy, které ukazují výsledky analýz, je možné dodatečně vysvětlit termín z titulu mapy, např. “Pracoviště sociálních služeb” a v podtitulu “Pouze pracoviště s bezbariérovým přístupem”. Podtitul by měl mít stejný font jako titul mapy, ale musí být méně výrazný – tučnost písma, malá x velká písmena apod. Podtitul se uvádí pod titul mapy, případně napravo od titulu.

Měřítko mapy

Měřítko závisí na tematickému zaměření mapy, má vliv na podrobnost a přesnost znázornění prvků obsahu a možnosti řešení úloh na mapách. Má vliv i na plošný rozsah území na jednom listu mapy. Je hlavním ukazatelem stupně podrobnosti vyjádření prvků a jevů. Měřítko se většinou uvádí v číselné a grafické podobě. U tematických map se upřednostňuje grafické měřítko, a to ze dvou důvodů (Kaňok, 1999):

• při kopírování, kdy dochází ke zvětšování a zmenšování mapy, které může postihnout pouze grafické měřítko, zatímco číselné a slovní se po této úpravě stává chybnými,
• je-li tematická mapa výstupem např. z GISu, pak se uvádí pouze grafické měřítko, protože číselné působí značně nezvykle.

Grafické měřítko se skládá z měřítkové linie, kót a popisu. Často také zjemňuje na části. Hlavní i vedlejší dělení se provádí dekadickým způsobem (0-100-200-300-400-500), výjimečně 0-25-75-100, ne však 0-16-32-48. Moderní grafická měřítka jsou vždy graficky jednoduchá a bez jakýchkoli ozdob. Často není ani nezbytné zobrazovat dělení na části, obzvláště pokud děláte rozměry malou mapu, stačí tak zobrazit jen první a poslední hodnotu nebo jakou délku ve skutečnosti zobrazuje měřítko (jedna hodnota). Záleží také na tematickém obsahu mapy, pokud zobrazujete mapu s turistickými stezkami, tak bude třeba použít detailnější měřítko. Nikdy se však neuvádí slovo Měřítko či písmeno M, je to zbytečná informace. Jednotky se uvádějí jen za poslední hodnotou, ideálně ve zkratce.

Grafické měřítko se zobrazuje vždy černou barvou, jen výjimečně se používají odstíny šedi. Typ fontu by měl odpovídat ostatním fontům, které jsou v mapě použity. Platí, že se jedná o výrazově podřadný prvek, a neměl by zatěžovat čtenáře a neodvádět jeho pozornost. Na obrázku níže jsou zobrazeny ukázky měřítka ze zahraničí. Měřítko a) se používá v moderních mapách, nezabírá tolik místa a poskytuje dostatek informací, zatímco měřítko b) se používalo v minulých desetiletích. Obě měřítka jsou však korektní. Měřítko c) se používá v případech, kdy se používají např. různé jednotky. V tomto případě se obě měřítka dávají v těsné blízkosti pod sebe, aby byl dobře vidět rozdíl. Ukázka d) zobrazuje kompaktní měřítko a zároveň je zobrazeno textové měřítko. Méně časté je měřítko e), které je vhodné zejména v případě, že zobrazujete výsledky v plošné formě. Mnoho výsledků se zobrazuje v km², případně při použití spádových zón kolem bodů. Pokud je však použito toto měřítko, musí být uvedeno také klasické měřítko (některé z a – d). Měřítko se umísťuje nejčastěji u dolního okraje mapy.

Zdroj: Peterson G.N. (2009): GIS Cartography A Guide to Effective Map Design, CRC Press, Taylor & Francis Group, 248 p.

Zadání

Skupinová práce:

1. Nalézt všechny chyby, které jsou v názvu a měřítku prezentovaných map.

Samostatná práce:

1. Najděte na internetu každý jednu českou a jednu zahraniční mapu, kde jsou evidentní chyby v názvu nebo měřítku a navrhněte, jak je opravit.